Whisky festival – přijít, vypít, užít si to

Je páteční odpoledne a Jeseníky nás vítají celé zamračené, studené a nevlídné. Postel na pokoji v hotelu Neptun mě láká a já bych po celodenní jízdě nejraději vyslyšel její volání a strávil odpoledne zachumlaný v peřinách. Spaní však musí počkat na jiný víkend (nebo spíše až vyrostou děti). Dnes jsem přijel do Malé Morávky na Whisky festival a vidina vyhlášeného festivalového baru mě vyhání ven.

Poprvé na festivalu

Vydávám se do nedalekého hotelu Kopřivná, který již tradičně hostí nejvyhlášenější český festival whisky. Registrace probíhá rychle a během chvilky už stojím před dlouhým stolem plným whisky.

A sakra. V jedné ruce pevně držím festivalový glencairn, v druhé nervózně žmoulám festivalovou měnu. Tu si vyměníte za peníze a poté s ní platíte za vybrané whisky. Už po několikáté procházím celou nabídku a stále objevuji nové láhve. Zastoupeny jsou tu sice hlavně skotské, ale dají se tu najít whisky z celého světa. Jsem na Whisky festivalu poprvé a nemám nachutnáno tolik, co pravidelní návštěvníci, jsem proto paralyzován možností výběru. Rád bych, aby můj první dram byl nezapomenutelný. Pokud možno v tom dobrém slova smyslu.

První volba úplně nezapomenutelná není, ale dlouho mě to netrápí. Potkávám tu celou řadu známých tváří a brzy to tu hučí, jak ve včelím úlu. Šestá hodina se ale rychle blíží a na programu mám první festivalovou masterclass. Ty nás v pátek čekají dvě. Nejdříve Jirka Horáček (Salam15) představí palírnu Glenrothes a poté s Láďou Foglem navštívíme ostrov Jura, kde je více jelenů než lidí.

V sobotu pak s Mirkou Kverkovou ochutnáme whisky z palírny Tamdhu, Zdeny Kortiš odhalí méně známé tváře palírny Glenlivet a Petr Gavlík nás vezme do dalekých Spojených států. To vše je ještě proloženo festivalovými okénky na téma Gold Cock (Mirek Motyčka), Caperdonich (Zdeny Kortiš), Michel Couvreur (Marek Lopko) a GlenAllachie (Petr Křenek).

Ale zpátky na první degustaci a k whisky z palírny Glenrothes. S touto palírnou jsem doposud neměl tu čest a jsem tedy zvědavý, jak si budeme rozumět. No nebudu vás dlouho napínat, vážná známost z toho nebude. Rád jsem ochutnal, ale už musím jít. Třeba si někdy zavoláme. Další problém je, že sedíme až v zadní části místnosti a ač se Jirka snaží co může, hluk z vedlejší restaurace se mu moc překřičet nedaří.

Ale není čas ptát se kdo je kdo. Rychlá večeře a zpátky k festivalovému baru. Zbytek večera je ve znamení další a další dobré whisky (a jedné mexické), výtečného piva, klábosení se starými přáteli (zdravím brněnský Whisky Kult) a potkávání se s novými. Vnitřní hlas mi však neustále připomíná, že zítra mě toho čeká ještě hodně a že bych neměl přepálit první den.

Po půlnoci se tedy podvoluji, beru spolunocležníka Martina a vydáváme se tmou k hotelu. Cestou ještě zvládám poctivě vymést jedinou louži v celé Malé Morávce, ale zanedlouho se už na pokoji propadám do kómatu.

Ve víru festivalu

Z toho mě před sedmou hodinou výjimečně neprobírají děti, ale sluníčko, pálící nám přímo do pokoje. Jako jsme rádi, že včerejší chmurné přivítání nahradila modrá obloha, jen to mohlo přijít trochu později. U snídaně si s Martinem plánujeme dnešní program. V jedenáct hodin je oficiální zahájení Whisky festivalu. Pak se vrátíme na pokoj, říkáme si, a ještě se trochu dospíme. Tady se již po několikáté projevuje naše nezkušenost. Netušíme totiž, že na nějaké pospávání není čas a zpátky na pokoj se dostaneme až po půlnoci.

Slavnostní zahájení probíhá venku před hotelem. Počasí je tedy objednáno výtečně. Nejdříve dudy a poté přednes slavné básně legendárního Roberta Burnse, Óda na haggis. Pak už přichází na řadu samotný haggis. Základem tohoto skotského národního pokrmu jsou ovčí plíce, srdce a játra. Já, zarytý konzument svaloviny příčně pruhované, se takovým věcem roky úspěšně vyhýbám. Zde se však nechávám strhnout atmosférou a jdu si také pro porci tohoto tradičního jídla. No, jako není to úplně špatné, nad většími kousky raději nepřemýšlím, ale příště s díky vynechám a přesunu se rovnou k nedalekému grilu, který se už pomalu rozehřívá.

Před obědem ještě vyrážíme na festivalové okénko Mirka Motyčky. Pravda, nejdříve se nechávám trochu přemlouvat, přeci jenom nás čeká dlouhý den, ale pak si říkám, že PoznejWhisky musí jít příkladem a hrdinně vyrážím. Už během prvních pár minut vím, že nebudu litovat. Nečeká nás totiž jen tak nějaké popíjení. Nýbrž důležitý úkol porovnat dvě stálice základní řady whisky Gold Cock (10leté plnění a Peated) s obsahem alkoholu 49,2 %, 45 % a 40 %. Jednoznačný závěr, 40% plnění je voda.

Po zodpovědné práci se už potkáváme s Petrem Gavlíkem, naším expertem na americkou whiskey, který má před sebou vedení své první degustace. Jeho lehkou nervozitou nekompromisně rozháním několika trefnými poznámkami (jako že vůbec ne) a mířím na zaslouženou grilovanou krkovičku a studené pivo.

Před třetí hodinou si již zabírám místo vpředu. Chci, aby Petr věděl, že mu fandím, ale hlavně chci tentokrát dobře slyšet. Poutavé povídání je proloženo zajímavými vzorky žitné whiskey a já už trochu začínám chápat, co na ní někteří lidé vidí. Po skončení degustace před sebou máme krátkou chvilku oddechu a už míříme zpátky. Tentokrát na nás čeká Zdeny Kortiš, který nám předvádí, že Glenlivet nabízí pestřejší nabídku whisky, než jsou masové 12leté a 15leté plnění.

Smažák k večeři dá slušný základ a pomůže tak k důstojnému zvládnutí zbytku večera. V osm hodin je oficiální ukončení festivalu (ten však vesele běží dál) a losování tomboly, ve které údajně vyhraje skoro každý. Přátelé, není to pravda. Ale nebuďme zahořklí. Stačí si v koutku lehce poplakat a hurá zpátky k baru. V kapse mě hřeje pořádný paklík „peněz“, noc je ještě mladá a já mám stále tři volné lahvičky na vzorky. Postupně se však blíží půlnoc, a ačkoliv by srdce, oči, nos a jazyk ještě chtěli, vidina dlouhé cesty, která mě druhý den čeká, mě vyhání do tmy směr hotel Neptun (tentokrát se louži kupodivu vyhýbám).

Nedělní loučení

Den návratu do reality nás vítá deštěm, Jeseníky pláčou, že odjíždíme. Klišé jak noha, ale já si to nevymyslel. Pomalu se tedy sbíráme a postupně se rozjíždíme domů.

Jak už jsem psal na začátku, byla to moje první návštěva Whisky festivalu na Malé Morávce. Slyšel jsem o místní jedinečné atmosféře a popravdě řečeno, nebral jsem to moc vážně. S odstupem jednoho týdne, kdy ze mě už všechen alkohol vyprchal, musím říci, že vše, co se povídá, je pravda. Společnost všech lidí tak zapálených pro whisky tvoří opravdové kouzlo. Na závěr bych ještě rád od srdce poděkovat vám vše, co jste mě na festivalu zastavili, abyste mi řekli, jak rádi čtete naše články. Ukazujete mi, že to má nějaký smysl a mě to dělá neskutečnou radost. Tak třeba zase za rok.

A jak si vedla Amerika?

Z výše popsanými řádky nelze než souhlasit. Na rozdíl od Honzy jsem na festival přijel takříkajíc na otočku v sobotu ráno s tím, že ještě týž den večer mě čekala cesta zpátky. Tedy nejen mě. Vezl jsem s sebou poklad nejvzácnější, totiž tu krásnější a rozumnější polovičku, která pod šaty umně skrývala našeho druhého potomka. Chtěl jsem je mít pod dozorem v případě, že by se to škvrně jedno malé rozhodlo vykouknout na svět dřív (zdravím Martina Kavku 😉 – Honza). Tímto mu děkuji, že s narozením ještě pár dnů počkal. Přesně týden po festivalu se totiž v sobotu ráno vylíhl. Skvělé načasování…

Času na přípravu masterclass americké whiskey bylo sice dostatek, ale po pozvání od Petra Křenka v únoru čas letěl neskutečně rychle. A i když jsem měl o podobě toho, čemu se detailněji věnovat, poměrně brzo jasno, s blížícím se „dnem D“ nervozita stoupala. Ani ne tak z výstupu před posluchači, ale spíše z toho neudělat faktickou chybu a neplácnout do éteru nějakou hloupost.

Po příjezdu se nejen mě, ale i přítelkyně zmocnila velmi pohodová atmosféra a i přesto, že by se má nervozita dala snad i destilovat, jsme si čas v Malé Morávce užívali. Zatímco se člověk seznamoval s novými známými a prohodil pár slov i s těmi starými, genius loci Malé Morávky působil velmi blahodárně. Nervozita opadala. Do toho jsme se téměř po dvou měsících opět setkali s Honzou, člověkem, který má obrovský a zásadní podíl na tom, že jsem nabídku na vedení festivalové masterclass vůbec mohl dostat. Bez něj, PoznejWhisky a prostoru, který mi poskytl, bychom se stěží nad americkými specialitami setkali. Tam to zkrátka téměř před rokem a půl začalo.

Před třetí hodinou odpolední již vše spělo k setkání nad americkou whiskey. Degustující hosté se pomaličku scházeli a ve mně se ještě stále přítomná nervozita začala mísit s pocitem, že se na to vlastně těším a už se nemůžu dočkat. Po úvodních zdvořilých a milých slovech mi Petr Křenek předal štafetu a já měl před sebou přes tři desítky hostů. Musím říct, že hodina času, jakkoliv se mi to zpočátku zdálo moc dlouhé, byla vlastně málo. Lehce jsme sice přetáhli, ale všem hostům jsem vděčný, že vydrželi a poslechli si vše od začátku až do úplného konce.

Přes historii americké whiskey a její výrobu jsme se dostali k bourbonu a hlavně k žitné whiskey, řekli jsme si důležitá specifika, kategorie a také ochutnali celkem pět vzorků (tímto se ještě jednou omlouvám, že na ten první si všichni trošku počkali). Možnost srovnat si, jaký vliv může mít podíl žita v mashbillu na výsledný destilát se nakonec, aspoň si to neskromně myslím, ukázala jako správná volba. Mezi třemi dámami jednomyslně zvítězil vzoreček vysoce žitného bourbonu Four Roses Single Barrel, mezi pány to pak bylo rovnoměrně rozděleno mezi zbývající vzorky (bourbon s nižším podílem žita Henry McKenna, základní žitná Russell’s Reserve, žitná s vysokým podílem žita Dad’s Hat a žitná s dvojitým mashbillem High West Double Rye!). Snad mohu říct, že téma, degustace a i vzorečky whiskey z USA se setkaly s velmi kladným přijetím. Zvláště pak vzorečky žitných whiskey. A v to jsem i trochu doufal. Americká whiskey prostě není jen bourbon (a i ty se různí). Je velmi pestrá a to jak v rámci konkrétních kategorií, tak napříč nimi. Ne vše nám může být po chuti, ale i za Atlantským oceánem whiskey zkrátka umí. Doufám, že se to podařilo ukázat a dokázat.

Co dodat na závěr? Bude to znít jako otřepané klišé, ale sluší se z mé strany poděkovat. Předně Honzovi, i když toho už asi má dost. Ale zkrátka díky němu jsme se mohli všichni při takové příležitosti vidět. Také Petrovi Křenkovi, který s tou šíleností přišel a byl o všem přesvědčen. Po jeho nabídce jsem dva týdny chodil rozzářený jako sluníčko, než mi došlo, co všechno to ale znamená. Dále Mirce Kverkové, Vaškovi Routovi a Zdenymu Kortišovi, mezi kterými byla vklíněna degustace americké whiskey a kteří mi také dodali notný kus podpory. Týmu za festivalovým barem, který mě přijal velmi pohostinně. Nesmím opomenout přítelkyni, která byla více než kdy jindy mou vrbou a podporou. A také všechny, se kterými jsme se na festivalu potkali. Bylo to ve všech směrech příjemné a obohacující setkání. Přesné takové, na které se člověk zase těší.

---

Čtěte také:

Odběr novinek: