Oxidace whisky – začátek experimentu
Nedávno jsem dopíjel láhev whisky Talisker Port Ruighe. Měl jsem jí otevřenou od loňské zimy a poslední půlrok mi už v láhvi zbývalo jen pár dramů. Rozhodl jsem se tedy ukončit její trápení a dopít jí. Čekalo mě však nepěkné překvapení. Whisky ve sklence byla jen pouhým odrazem toho, co jsem si pamatoval. Přišla mi řidší, vyvanutá. Buď mě zradila paměť, nebo se v té poloprázdné láhvi udály nepěkné věci. Začal jsem tedy hledat informace o tom, co whisky v rozpité láhvi může ovlivňovat. Je to oxidace či něco jiného.
Najít jasnou odpověď se mi však nepodařilo. Na neblahém působení přímého světla se komunita shodne, na možném působení vzduchu už ne. Někdo tvrdí, že whisky v načaté láhvi degraduje, někdo tvrdí, že ne. Někteří pak používají inertní plyn, který zabraňuje přístupu vzduchu k whisky. Najdou se i hlasy, že i tento plyn vůni a chuť whisky ovlivňuje. Netušil jsem, jak to rozseknout. Rozhodl jsem se proto, že si udělám vlastní pokus a vyzkouším, co se stane.
Jako pokusné objekty jsem vybral láhev whisky Glenmorangie Quinta Ruban 14yo a Ardbegu 10yo. Tyto whisky jsem zvolil jako zástupce sladkých whisky a rašelinných whisky. Dále jsem použil téměř dopitou láhev whisky As We Get It Islay, jako zástupce whisky v sudové síle. Zdrojem inertního plynu byl sprej Private Preserve, který je primárně určený pro uchování vína.
Princip pokusu je jednoduchý. Vzal jsem dvě láhve a každou z necelé třetiny naplnil whisky Glenmorangie. Poté jsem do jedné láhve aplikoval inertní plyn a druhou jsem nechal jen se vzduchem. Nakonec jsem ještě z původní láhve odlil vzorek do malé lahvičky. Ten později při vyhodnocení poslouží jako referenční vzorek. To samé jsem udělal s Ardbegem.
Všechny láhve teď stojí na stejné polici, kde se na ně budu chodit mlsně koukat. Za rok plánuji udělat první slepou degustaci a jsem zvědavý, zda mezi vzorky bude nějaký rozdíl. A když ne, počkám další rok.