Prohibice v USA – část 2.
Kde bylo zaseto semínko prohibice, které osobnosti stály v čele prohibičních hnutí a jak došlo k uzákonění prohibice v USA, to vše jsme se dozvěděli před dvěma týdny, v první části článku o prohibici (čtěte zde). Dnes, v jeho druhé části, si povíme o důsledcích jejího uzákonění, o společenských dopadech a také o tom, jak to všechno vlastně dopadlo. Pohodlně se usaďte, nalijte si dram své oblíbené americké whiskey a přeneste se se mnou do bouřlivých dvacátých let minulého století. Jsme právě na jejich začátku…
Poté, co prohibice vstoupila 17. ledna 1920 v platnost, se musely provozovny, ve kterých se dříve podával alkohol, buď přeorientovat, nebo zavřít. Odhaduje se, že třetina takových provozoven změnila svoji nabídku na limonády a zmrzliny, třetina se změnila v bistra, kde se podávala i jídla, a třetina okamžitě zavřela.
Důsledky prohibice
Dvacátá léta znamenala velký kulturní střet. Po první světové válce byl svět plný problémů, zároveň však bylo přítomné i bujaré veselí, které se mísilo s nadějí na lepší život, zejména u tzv. ztracené generace. S nástupem prohibice se ale toto veselí často přesouvalo do nelegálních provozoven, které byly známy jako speakeasy bary (jinak též blind pig nebo blind tiger). Během prohibičních let se např. v New Yorku počet takových barů až ztrojnásobil (na zhruba 100 tisíc) a díky opulentním večírkům a pohodě je to bezpochyby jedna z příčin, proč je období prohibice často romantizováno.
Opak byl ale pravdou. Spotřeba alkoholu na osobu se podobně jako počet nelegálních barů ztrojnásobila, Američané z dělnických vrstev nebo Afroameričané byli policií tvrdě pronásledováni i za malé přestupky. Navíc sílil vliv hnutí Ku Klux Klan, které na konci 19. století téměř zaniklo. S nástupem prohibice však došlo k jeho reorganizaci a počet členů mezi lety 1920-1925 vzrostl ze 100 000 na 5 milionů stoupenců. Ti pod záminkou prohibičních ideálů „bděli“ nad veřejným pořádkem, chováním komunit a migrantů. Ve dvacátých letech provedla tato organizace téměř 300 lynčů.
Prohibice od počátku svého uzákonění narážela na téměř nulovou vynutitelnost. Díky tomu začal růst, zprvu nenápadně, organizovaný zločin, který se časem vyvinul v bezprecedentní vlnu zločinnosti. Stejně tak rostla i korupce, a to i ve vládních úřadech, díky čemuž tak docházelo spíše k nespolupráci jednotlivých složek. Například J. E. Hoover, ředitel Bureau of Investigation (předchůdkyně FBI), se držel stranou od Prohibičního úřadu (Bureau of Prohibiton), ustanoveného roku 1920 na boj s nelegálním obchodem. Policie sice až do roku 1929 vydávala prohibici za úspěch, ale byla chycena jen malá část pašeráků a navíc jí obyčejní Američané nevěřili.
Kromě nelegálního dovozu alkoholu začalo být čím dál populárnější také domácí pálení. Průměrní Američané, kteří si chtěli pochutnat na alkoholickém nápoji, tak často hazardovali se zdravím, a to kvůli pití nelegálně destilovaného ginu z vany (bathtub gin), který se také označoval jako „rotgut“. Vyráběl se v tisících domácnostech z materiálů, které byly lehce k dispozici, ale byly škodlivé pro člověka (např. čisticí prostředky nebo laky). Tabák a jód byly používány jako barviva, aby nápoj vypadal autentičtěji. Problém nastal v momentě, kdy byla na průmyslový líh uvalena nižší daň a jeho složení na popud vlády obsahovalo nepoživatelná chemická aditiva (především zvýšený podíl methylakoholu).
O tom ale „domácí výrobci“ neměli ani tušení a tak dále zakrývali nevalnou chuť macerovanými přísadami. Vše vyvrcholilo na vánoční svátky roku 1926, kdy v New Yorku umřelo přes šedesát lidí na otravu. V lepším případě slepectví nebo demence, v tom horším smrt se dotkly životů více jak deseti tisíc lidí. Tomuto, s trochou nadsázky, vládnímu chemickému vymáhání prohibice byla věnována velká mediální pozornost, což zároveň znamenalo první vážnější trhlinu prohibičním ideálům.
Mezitím se už v ulicích vedly války mezi policií a gangstery nejen kvůli velkému množství pašované whiskey. Bylo zavražděno mnoho civilistů a dopady na americkou ekonomiku a whiskey průmysl, který byl téměř úplně zničen, byly zdrcující. A ačkoliv prezident Herbert Hoover nazval prohibici „ušlechtilým experimentem“, její zákony byly důsledně a cíleně ignorovány, což vyvrcholilo v nevídanou vlnu zločinu, násilí a vražd.
Vzestup organizovaného zločinu
Po smrti Williama Jenningse Bryana v roce 1925 se temná stránka prohibice začala naplno projevovat. Gangy vrahů a kriminálníků používaly ke svému boji neslýchanou krutost a policisté byli pravidelně podpláceni, aby se dívali „jinam“, zatímco nelegální nápoje byly pašovány do měst. Například Skotové přijali nezbytné pašerácké praktiky velmi vlídně a vyváželi whisky nejen do Kanady, ale také do Mexika nebo na Bahamy, odkud si už lehce našla cestu do Spojených států.
Soukromé kluby a speakeasy bary kvetly jako nikdy předtím. Oficiálně byly celé Spojené státy americké suché, ale vládní úředníci pravidelně objevovali ve venkovských oblastech nelegální destilační přístroje, stejně jako sudy plné whiskey, které byly na místě zničeny. Neoficiálně byly celé Spojené státy té doby „vlhčí“ více než kdy jindy. Velké speakeasy bary snadno vydělaly až 500 000 dolarů ročně, ale do národní pokladny nešel ani jeden cent. To byl další a jeden z nejpodstatnějších důsledků prohibice. Národní deficit rychle rostl, což bylo z velké části způsobeno nevybíráním daní z alkoholu. Hrubý odhad v té době ukazoval roční ztrátu federální vlády na 50 milionů dolarů. Podle odhadu Asociace proti prohibičnímu dodatku (Association Against the Prohibition Amendment) stát během prohibice přišel až o 860 milionu dolarů, což by se dnes rovnalo až 15 miliardám dolarů. A to ještě nebyly započítávány výdaje vynaložené na kontrolu a dodržování prohibičních zákonů. Tento „ušlechtilý experiment“ tak směřoval nejen morálně, ale i finančně ke katastrofě.
Z tehdejšího stavu nejvíce profitovali gangsteři, jako byli Al Capone, Bugs Moran, Johnny Torrio, Hymie Weiss nebo Dion O’Banion. Nebáli se vzájemných ozbrojených střetů, války o území s nelegálním obchodem s alkoholem a v konečném důsledku tak byly ulice amerických měst od New Yorku po New Orleans nasáklé krví. K jednomu z nejhorších incidentů došlo na sv. Valentýna v roce 1929 v Chicagu, kdy v opuštěném skladišti Caponeovi kumpáni převlečení za policisty doslova rozstříleli sedm členů gangu Bugse Morana. Tato událost, která vešla ve známost jako Masakr na sv. Valentýna, veřejností silně otřásla a to i díky bulvárnímu tisku a uniklým fotografiím z místa činu. Domnělé zapojení policistů do válek „chlastajících gangů“ se tak stalo zlomovým okamžikem. Civilisté ani policie již nechtěli přihlížet násilí, které bylo podporováno nelegálním obchodem s alkoholem.
Nakonec nebyl Al Capone nikdy odsouzen za vraždy nebo pašování whiskey. Byl shledán vinným z daňových podvodů (mužem, který se přihlásil k odpovědnosti za jeho dopadení, byl federální agent Eliot Ness) a v roce 1931 byl nejznámější americký gangster odsouzen k jedenácti letům vězení. O osm let později byl propuštěn, ale v té době už byl nemocný a zlomený. Když nakonec v roce 1947 zemřel na Floridě, byl doslova chudý jako kostelní myš. Jistá aura a mýty o jeho osobě však přetrvávají dodnes.
Na cestě ke zrušení prohibice
Masakr na sv. Valentýna znamenal skutečně první zlomový moment, který otřásl stoupenci prohibice, mezi jejíž čelní představitele patřily ženské spolky nebo bohatí průmyslníci v čele s Johnem D. Rockefellerem (ten dokonce v červnu 1932 veřejně vystoupil v deníku The New York Times na podporu zrušení prohibice). Začaly mezi nimi čím dál hlasitěji znít protiprohibiční hesla, která jako jedna z prvních hlásala Pauline Sabin, která založila Ženskou organizaci proti prohibici. Měla podporu až milionu lidí a tento dříve neuznávaný postoj se stával i mezi bohatými Američany čím dál serióznějším.
Jen necelý měsíc po masakru usedl do prezidentského křesla Herbert Hoover, který apeloval na reformu trestního práva, což se projevilo až desetinásobným zvýšením trestů (i pro ty, co o zločinu věděli a nenahlásili jej). Vlna násilí však stále neutichala.
Dalším tvrdým zásahem se stal 29. říjen 1929. Černé úterý, kdy padla newyorská burza a akciový trh se tak dostal na dno, znamenal tvrdý direkt prohibici, což se projevilo až s menším časovým odstupem. Velká hospodářská krize, chudoba a nezaměstnanost byly totiž každodenními společníky. Prezident Hoover se stal opovrhovanou postavou nenacházející z této situace východisko. Prázdné kapsy byly nazývány Hooverovými vlajkami, chudinské čtvrti byly mezi obyčejnými lidmi známé jako Hooverville a život chudých byl v roce 1930 horší než v roce 1920. A zatímco gangsteři ustanovili v Atlantic City národní zločinecký syndikát a masakr z Chicaga zůstal nevyřešen, vládní finance i finance Američanů byly téměř vyčerpány, což společně s pokrytectvím vládních činitelů (např. aféra Man in the Green Hat, kdy George L. Cassiday dodával alkohol kongresmanům přímo do Kapitolu) jen přispívalo k celkové nespokojenosti ve společnosti.
Zcela zásadní postavou při zrušení prohibice byl Franklin Delano Roosevelt. I když on sám byl v otázce prohibice zdrženlivý a jeho manželka byla příznivcem prohibice, v jejím zrušení viděl chytrý politický tah a navíc možný „nový“ zdroj pro státní správu. Po usednutí do prezidentského úřadu 4. března 1933 navrhl Kongresu mimořádná opatření. Jeho program Nový úděl (New Deal) měl oživit upadající ekonomiku a to i za pomoci daní z alkoholu. Jedním z těchto opatření tak bylo zrušení prohibice, které demokraté začali mocně podporovat. Jen pár dní po jeho inauguraci byl přijat zákon (The Cullen-Harrison Act) legalizující prodej piva a vína a 5. prosince 1933 došlo k ratifikaci 21. dodatku, kterým byl zrušen 18. dodatek, čímž byla zrušena samotná prohibice. Ještě téhož měsíce byl v New Yorku založen Distilled Spirits Institute, který byl v roce 1973 přejmenován na Distilled Spirits Council of the United States (DISCUS).
Následky prohibice
Ironií bylo, že po prohibici bylo mnohem těžší pít než během ní. Došlo totiž k omezování otevírací doby, bylo uváděno v platnost mnoho předpisů, čímž federální vláda zasahovala do života běžných lidí. Prohibice jako taková připravila půdu pro budoucí drogové války a zcela bez pochyby ovlivnila podobu a směřování Spojených států amerických ve 20. století. Ušlechtilý experiment se stal absolutním selháním.
Pokud bychom zacílili na whiskey průmysl, důležitou roli ve vzkříšení výroby, distribuce a prodeje amerických alkoholických nápojů hrála např. společnost Schenley Product Company. Na troskách „ušlechtilého experimentu“ muselo být postaveno zcela nové odvětví whiskey a do popředí se dostala jen hrstka producentů, kteří zachránili, co mohli: palírny, zásoby sudů, které unikly pozornosti vlády, a mnoho slavných značek, které oživila nová palírnická elita. I to je jeden z důvodů, proč má dnes např. Heaven Hill Distillery z kentuckého Louisville na trhu více než sto různých značek.
Prezident Roosevelt také vytvořil Federální správu pro kontrolu alkoholu (Federal Alcohol Control Administration – FACA), která měla vypracovat kodex chování pro lihovarnický průmysl. Nakonec se FACA vyvinula v Úřad pro alkohol, tabák a střelné zbraně (Bureau of Alcohol, Tobacco, and Firearms). Zpočátku měl každý stát možnost definovat svá vlastní pravidla týkající se výroby a prodeje alkoholických nápojů, to ale vedlo k nesčetným zákonům, které si často odporovaly. Jeden stát tak například stanovil, že alkohol mohl být prodáván pouze s jídlem, zatímco jiný stát to zakazoval.
Státní zákony se postupem času staly víceméně standardizovanými, ale zavedení jednoho vnitrostátního práva je dnes prakticky nemožné. Dnes je prodej alkoholu v některých státech pod státním monopolem, zatímco v jiných státech jsou obchody s alkoholem soukromými podniky. K pořádání whiskey ochutnávek v Seattlu ve Washingtonu je třeba získat povolení, zatímco v Charlestonu v Jižní Karolíně si ji může majitel restaurace zorganizovat sám, pokud má licenci na alkohol. Navíc, i dnes existují tzv. suché okresy. Palírny zároveň musí překonat opravdu mnoho překážek, aby zaregistrovaly nový produkt na celostátní úrovni. Kvůli množství zákonů mezi různými státy tak obvykle potřebují alespoň dvacet sedm různých potvrzení a označení.
Závěrem
Nic z toho však nebrání whiskey boomu, který současná Amerika zažívá. Je vděčnou otázkou, jak by dnes vypadal whiskey průmysl v USA, nebýt téměř čtrnáct let trvající prohibice. Faktem zůstává, že ona doba, dnes tak často mytizovaná a romantizovaná, nepředstavovala pro obyčejného člověka procházku růžovým sadem. Často a bez přehánění šlo o přežití. A o přežití hrála i americká whiskey.
I když byl americký whiskey průmysl na konci roku 1933 v troskách a musel jen přihlížet přívalu zejména kanadských (skutečný vítěz prohibice) a skotských příbuzných, dokázal doslova povstat z popela a zejména v posledních letech zaznamenává návrat na výsluní. Odkaz předprohibiční doby je dnes nejvíce patrný v produkci řemeslných palíren, které se často svými inovativními metodami a experimenty snaží napodobit styl produkovaný před sto lety.
Prohibice vstoupila do dějin whiskey v USA tak razantním způsobem, že se z něj Američané vzpamatovávali velmi pozvolna a tím pádem dlouho. V posledních letech ale whiskey v zemi hvězd a pruhů zažívá skutečnou renesanci a troufám si tvrdit, že svého vrcholu whiskey z USA teprve dosáhne, i když to může ještě pár let trvat. Je však zřejmé, že na světové whisky mapě už má nezastupitelnou pozici a svět whisky by byl bez té americké mnohem chudší. A to by byla škoda.
Cheers!
