Glenfiddich vs Glenlivet – aneb kdo nám bude vládnout?

Chovám úctu k tradici a poctivé práci, která dlouhodobě přináší hodnoty ostatním. Myslím, že whisky je neodmyslitelně spjata se skotskou tradicí a je dobře, že ještě někde zůstává v rodinných dynastiích, i když jich je jen pár. V případě Skotska zůstala menšina palíren ve skotských rukách, je to zejména několik Grantů, kteří přes stejné jméno, spolu nejsou příbuzní. A já nám držím palce, ať jim vydrží elán k tvorbě tradičních hodnot pro nás labužníky. Následující příběh vysvětluje, proč fandím raději rodinným firmám a jejich přístupu v konkurenčním boji s velkými nadnárodními korporacemi. Je o nedávném soupeření dvou obrovských palíren, které na první pohled mohou vypadat podobně. Ale zdání klame!

Glenfiddich a shrnutí zajímavých informací o jeho původu

Rodinnou firmu založil Wiliam Grant (dříve pracující v dnes ikonické palírně Mortlach) v r. 1886 a pro start zakoupil použité zařízení od asi nejznámější ženské postavy ve whisky oboru, paní Cummings (palírna známá dříve jako Cardow, dnešní Cardhu). O rok později začal první destilaci, chytře přesně na první svátek vánoční. V 1892 dovybudoval (nikoliv odkoupil) sousední palírnu Balvenie. Pak přišla evoluční pecka, ze které těžíme dodnes. Uvedl na trh v. 1963 první single malt whisky a následně otevřel ve Skotsku první návštěvnické centrum, pro popularizaci tohoto nápoje. Svoji vizi a svůj elán dokázal předat svým potomkům, takže firma zůstává dodnes v rodinných rukách a nevede si vůbec špatně.

Glenfiddich je jednou z mála (skupin) palíren, které nebyly prodány síti finančních korporací. Je velmi soběstačná, má vlastní bednářství, kovotepectví, stáčírnu, sklad a diverzifikované portfolio 3 palíren. Kupodivu lpění na tradičních hodnotách i postupech s relativně menším počtem výrobních a prodejních experimentů a neustálých pokusů navýšit cenu základního produktu vedlo k celosvětově prvnímu místu na žebříčku prodejnosti. Pro konzumenty z toho vyplývá skvělá a opakovatelná dosažitelnost díky produkci nesužované finančními plány a cykly nadnárodních společností. Osobně oceňuji možnost si kdykoliv koupit slušnou single malt za velmi dostupnou cenu, která pravidelně skokově neroste. Střed cenové nabídky tvoří několik verzí 15yo (doporučuji vynikající solera systém) a v poctivém obchodu lze za velmi slušnou cenu pořídit i 18letou. Pro náročnější fajnšmekry jsou k dispozici excelentní vyzrálejší kousky, 21yo a 26yo, ovšem za cenu odpovídající několikanásobku základní řady.

Podívejme se teď na zcela jiný příběh a jeho důsledky. Připomeňme si, jaký dopad na nás, konzumenty a milovníky whisky, má situace, když se tradiční skotská palírna prodá do rukou globálních finančníků s orientací na trh mimo Velkou Británii.

(The) Glenlivet, je palírna, kterou naleznete v tabulkách pod „T“ i „G“, důvodem je historická bitva o výlučné používání názvu

Původní farma s palírnou byla odkoupena v r. 1817 George Smithem od jeho otce Andrewa, který zde údajně nelegálně pálil od roku 1774, oficiální licence však byla získána až v r. 1824 (jak je uvedeno i na lahvích) a byla jedna z prvních k nelibosti místních farmářů tj. nelegálních palírníků (tj. neodvádějících z whisky daně, které mimochodem dnes na koncovém trhu ve Velké Británii tvoří cca 70%! z ceny láhve, takže mám pro jejich motivaci pochopení). Jeho záměr produkovat legálně whisky, která dosáhne dosud neexistujícího cílového senzorického charakteru a bude chráněna licencí, nelze nazvat jinak, než jako vizionářský. Podle dochovaných zpráv z 19. století se snažil o svěží ovocnou chuť a chtěl dokonce dosáhnout dojmu ananasu. Osobně si myslím, že došel docela daleko, protože nemohl vědět, že v 21. století se bude whisky produkovat i na Taiwanu s úplně odlišnými klimaticko-teplotními poměry, které jsou takovému cíli lépe nakloněny.

V r. 1864 dosahuje George Smith prvních exportních úspěchů. Do úspěchů historie také patří licenční vítězství v r. 1880, kdy získává po právní bitvě copyright na regionální název The Glenlivet (ostatní mohou používat název pouze s pomlčkou). O století později (1970) vzniká spojení s palírnou Longmorn (po již dříve provedeném spojení s Glen Grant Distillers Ltd, která nemá nic společného s rodinou Grantů, provozujících palírnu Glenfiddich).

Aktuální dění s dopadem na dnešní situaci bylo odstartováno zásadní změnou, krátce poté. V roce 1978 vstupuje na scénu kapitál a finanční komerce tj. Seagrams, který kupuje palírny včetně právního příslušenství od rodiny Smithových, aby v r. 2001 přeprodal dále společnosti Pernod Ricard (a tehdy ještě společně s Diageo), který kontroluje Chivasgroup. A obchodní korporace nechce vyrobit nejlepší dostupnou whisky, ale tvořit vyšší zisky, kterých lze dosáhnout pouze 4 možnými způsoby.

  • 1. dramatickou úsporou nákladů (nebo daní, jak by jim v ČR někteří podnikatelé poradili)
  • 2. zásadní inovací kvality, vytvořením zcela nového produktu
  • 3. zvýšením množství prodávaného destilátu
  • 4. vytvořením „dražšího“ image původních produktů s následným zvýšením prodejní ceny (při stejných nákladech na výrobu)

Pernod Ricard zkusil obě poslední možnosti, které bohužel na rozdíl od těch prvních nemohou mít pozitivní vliv na konzumenty whisky.

Kapacita postupně rostla z 5,5 až na 10,5 mil l v r. 2010 k dnešním 21 mil. litrů (plně nevyužívané kapacity!). S obrovským nárůstem produkční velikosti si bohatá a ziskuchtivá korporace vytýčila za cíl, porazit v tržním podílu jednosladové whisky Glenfiddich, dosud neochvějného lídra trhu. Došlo tedy k nefalšovanému souboji „hodnot“ korporace s rodinnou tradicí!

Nejnapínavější byl souboj mezi roky 2013-14, kdy se ambiciózní nárůst prodejů od korporace protnul s poklesem prodejů rodinné firmy z údolí jelenů. Pak Glenfiddich opět nabral dech a začal umazávat klesající tendenci a opět přetlačil Glenlivet. Korporace musela vymyslet nový způsob jak zvýšit svoje zisky. V r. 2015 oznámila ukončení prodeje/výroby tradiční a v dané cenové relaci vynikající 12 yo, nesoucí v sobě ještě odkaz George Smithe a nahradila ji (nákladově levnější) NAS s velkolepě znějícím názvem Founder’s Reserve s nepatrně nižší cenou oproti poctivé 12yo. Dramatický souboj o první místo totiž pustil žilou zásobou 12letého kondenzátu a začal ho být nedostatek. Finanční korporace a neumí počítat? Stanoví si cíl a nezkontroluje si výchozí surovinu? I to je realita dnešních dní.

Skalní fanoušci dávali silně najevo rozčarování a tak o 2 roky později se Pernod Ricard vrátil k „původní“ The Glenlivet 12 yo, pravda s vyšší prodejní cenou o cca 15-20% (viz bod č. 4). Mezitím si překvapivě našla své oblíbence i levnější a chuťově jednodušší NAS, které bylo již prodáno 3 mil. lahví zejména mimo Anglii. Pro srovnání, a skalní příznivce ostrova Sky, je to více, než prodejní čísla celého sortimentu palírny Talisker včetně nových edicí jako Storm, DarkStorm, Skye, …).

Myslím, že Pernod Ricard ještě neřekl poslední slovo, CEO Alexander Recard představil smělé plány. Asi nikoho nepřekvapí, že největší nárůsty jsou dosahovány mimo Evropu. V Asii roste zejména Čína a Indie. V Americe již drží Glenlivet první místo v oblibě od sedmdesátých let minulého století. A Skotsko se svou tradicí může být pomalu Scotch-exit.

Aby nebylo pochyb, moc fandím rodině Grantů, přestože Glenlivitka mi, zejména v letních měsících, hodně chutná. Zatím.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.